Vysněná extraliga aneb Dukla Jihlava - Energie Karlovy Vary

Když je po 10. kole hokejové baráže jasné, že Dukle k postupu mezi elitu stačí bod a navíc bude hrát doma proti Karlovým Varům, které naopak o udržení bojují, na nic nečekám, kupuji na Ticketportalu lístek na stání, krkolomně ho na výdejním místě ve Žďáru nad Sázavou vyzvedávám a díky mému bratranci mám zajištěn i odvoz do Jihlavy. Bratranec mě vysadil na náměstí, do doby stavby komunistického a odporného Prioru největšího v republice.

Náměstí je plné roztodivných osob, celkově z centra města nemám moc dobrý pocit a to je ještě běžný den, postupně nakonec docházím před stadion, kde se přilehlý park solidně plní lidmi již hodinu před utkáním, před stadionem se prodávají klobásy, piva, atmosféra velmi klidná, pohodová, snad až optimistická. Po rychlé exkurzi gastroúsekem přicházím přes turnikety na stadion. Dvě podélné tribuny na stání jsou již zaplněny (60 minut před utkáním!), jdu tedy do sektoru za bránu Dukly (pod hlavní vchod, střídačky mám po levé ruce). Tam vydržím asi pět minut, než zjistím, že dnes je otevřen i hostující sektor, velmi nezvykle, i pro domácí fanoušky. Přesouvám se tedy tam, dívám se, který tábor tu má velmi početné samolepkové zastoupení (soutěž vyhrál zřejmě Motor s Třebíčí) a nakonec chytám výborné místo v záhybu, hned v první řadě u zábradlí.

V mezidobí rozcvičky a utkání si prohlížím místní hokejový stánek a představuji si, jaké to tady muselo být v dobách největší slávy Dukly, úspěšného armádního klubu, jejíchž věhlas byl srovnatelný i s ruským CSKA. Čas ale nezastavíš a na stadionu je vidět, že je to už veterán, dědeček, který přesluhuje. Tam vymlácená okna, tam díra ve střeše, nevyhovující toalety, možná mě nebudete chápat, ale i přesto se mi Horácký zimní stadion strašně líbí. Podle mě k hokeji patří zima, klobása a pivo. Tohle přesně stadion splňuje. Lepší než mít multifunkční arénu s teplíčkem, spíkrem pro 18 000 lidí a návštěvnost okolo 4 – 5 000 na zápas, jako Slavia v době krize před třemi roky. Ale pozor, tím neříkám, že se mi O2 Arena nelíbí. Naopak, komfort a služby v ní jsou super a aréna jako taková je fakt pěkná.

Čtyřicet minut určených k předzápasové přípravě uběhlo nezvykle rychle, nakonec se asi pět minut před začátkem utkání probíjí plným sektorem hostí asi dvacítka podporovatelů Energie, z Facebooku jsem následně vypozoroval, že se jedná zřejmě o skupinu Carlsbad Ultras. Domácí se mezitím chystají na vytažení chorea, které symbolizuje jistou nadvládu Dukly v baráži. Choreo navíc doplňují vlajky v barvách klubu.

Co jsem se tak různě dočetl, tak nyní se o fandění na stadionu stará skupina Duklafans, nebo také jak je na jednom diskuzním fóru psáno „ti v černých bundách“.

Domácí kotel je velmi specifický v jeho umístění. Není pro něj totiž vyčleněná tribuna či část stadionu, ale kotel se nachází přímo v „srdci“ jedné ze dvou podélných tribun na stání. Nelze tak úplně poznat, kolik lidí je aktivních a kolik je tzv. křoví. Za mě se aktivně na fandění může hrubým odhadem podílet třístovka fanoušků společně s trumpetistou. Od začátku nastolují velmi vysoký support, nicméně ten velmi stojí a padá s výsledkem a dějem na ledě. Několikrát za třetinu se potleskem přidá celý stadion, a když dojde na odpovídačku tribun Dukla – Jihlava, třese se zábradlí, o které mám opřený kelímek s Kofolou.

Hostující skupina je poněkud lépe identifikovatelná, odhadem fandí asi dvacítka lidí, zejména mladšího věku (okolo třicítky, vidím i pár nezletilých). Varští vyvěsili jednu větší vlajku a jednu menší, nicméně díky naplněnosti stadionu moc vidět nebyly…Hosté jsou řízeni jedním spíkrem s megafonem, který si ale dokáže představit lepší výkon jeho „svěřenců“ a snaží se fanoušky více nahecovat, leč ne moc úspěšně. Ovšem když vezmu v potaz dlouhodobé umístění Energie, palec nahoru za výjezdový počet (i za solidní počet pokřiků či chorálů), spousta lidí nedokáže chodit na klub, který hraje sedm let permanentně o záchranu.

Na ledě zatím dominují Vary, což (výše uvedeno) má za následek uvadání supportu Jihlavy a naopak vzrůst energetiků. Nicméně první třetina se hraje za velmi dobré atmosféry, Vary tlačí, ale nakonec z několika závarů padne jenom jediný gól. Stadion se tedy o přestávce postupně vylidňuje ven, dopíjím Kofolu, vyhazuji ji do koše a lehce okoukávám hostující fanoušky, ti se po mně zvláštně dívají, ale vše v pohodě, žádný konflikt během utkání nenastal.

Druhá třetina, Dukla výrazně zlepšila svůj herní projev, jsou i momenty, kdy dokáže zatlačit Vary do jejich pásma, support Dukly jde tedy strmě nahoru a pár aktivnějších skupin mimo kotel dokonce rozjede jednoduchý pokřik „Dukla!“, hostující fans stále drží úroveň fandění, nicméně v hluku jejich podpora zaniká. Varští tedy mění strategii, kdy rozjíždí pokřiky během přestávek, aby aspoň trochu dali vědět svým hráčům… Třetina probíhá k velké radosti fanoušků bordo-žlutých příznivě pro Duklu, nejdříve Jihlava srovná na 1:1, aby o pár minut později prohrávala 1:2 a nakonec z přesilovky minutu před koncem srovnala na 2:2.

Při odchodu do přilehlého parku v přestávce dostávám do ruky vrácenku, systém, který má zabránit nadlimitnímu počtu osob v hale. Nápad to špatný není, nicméně stejně je na stadionu odhadem 7 500 lidí, takže opět přes maximální kapacitu. Zimák byl opravdu natřískaný a z vyprávění mého otce se později dozvídám, že v době výluky NHL v letech 1994 - 1995 bylo tehdy na stadionu během utkání s Kladnem cca 9 000 lidí (podle statistik hokej.cz 5800 diváků).

Třetí třetina se nese ve znamení toho, že Jihlava je 20 minut od postupu a optimismus společně s nervozitou stříká z každého fanouška až kamsi k Pelhřimovu. Domácí kotel tedy ještě zapne své motory, aby hráče vyburcoval a možná jim i pomohl k extralize. Na ledě mezitím Vary jasně dominují a v útočném pásmu mohli strávit okolo 15 minut, domácí si moc šancí dopředu nevypracovali. Čím více se blíží konec, tím roste nervozita hostů a hostující kotel postupně stahuje svoji aktivitu, až se převtělí za sfingy a spíše jen tak přihlížejí k utkání. Do konce utkání zbývají dvě minuty, kouč hostů Tlačil si vybral time-out a za stavu 2:2 dochází k power-play Energie. Na stadionu probíhá jakási „fanouškovská anarchie“, kdy každý křičí, co ho napadne. Vzniká tak jakási slátanina, která se překvapivě daří sjednotit a fandění se vrací pod ruku spíkrů.

Přerušení hry, zbývá cca minuta do konce třetiny. Vary neskutečně tlačí, v bráně Dukly velmi jistý Svoboda, který chytá i vyložené tutovky Varských. Dukla dokonce mohla vyhrát i za tři body, jenže obránci Varů vzorově dojeli domácí a zelení byli rázem v přečíslení. Tyto poslední minuty to byl opravdu hokej jako řemen.

No a pak už to asi ze sportovního zpravodajství znáte. Stadion odpočítává deset sekund, Dukla vyhodí puk daleko od svého pásma a může se slavit. Dukla je po 12 letech extraligová! Celý stadion je v neskutečné euforii, vyvolává se Čagy, Svoboda, trenér Vlk a nikoho moc nezajímá, že je ještě prodloužení, aby se rozhodlo, kdo bude mít dva body. Stadionem obíhají mexické vlny, domácí kotel zapaluje pyro, naposledy proti Dynamu to bylo za bůra, teď asi za více.

Samozřejmě, měl jsem radost z toho, že tradiční klub se vrátil tam, kam patří. Na Dukle mě zaujala týmovost. Je jasné, že hrát ofenzivně s Motorem nebo Kladnem by dopadlo naprosto katastrofálně, nicméně trenér Vlk dokázal vždy tým postavit tak, aby měl pevnou obranu a solidní útok, který dokáže své šance proměnit. Tým ale vždy svou vlastní bojovností (ať už to bylo v 7. zápase SF proti Kladnu, nebo právě teď) dokázal vyhrát (třeba i 1:0). Je tady ovšem jedno velké ALE. Pokud Jihlava zásadně neposílí a nenavýší rozpočet, za rok se bude zase chodit na baráž, ale v pozici extraligového týmu. Dnes je to všechno jen o penězích…

Zůstává tu ještě prodloužení. Stadion by si asi přál sladkou tečku v podobě vítězství, bohužel Dukla už neměla moc síly. Po 43 sekundách zápas ukončuje hostující hráč Gríger, na domácích je cítit zklamání, ale za chvilku si všichni uvědomí, že vlastně není důvod ke smutku a tak stadionem obíhají mexické vlny, stříká se šampaňské, hráči děkují fanouškům a obráceně. Hostující fanoušky jsem už pak ani moc nesledoval, jen mě zaujalo jediné gesto. Při vyhlašování jednotlivých hráčů, kteří vyválčili postup, zatleskali a pár z nich možná si i zakřičelo Dukla J. Na nich je ovšem to zklamání z prohry vidět velmi. Všichni mlčky sedí či stojí, dívají se do mobilu. Chápu je. Tým, který se sice do nejvyšší soutěže úplně sportovně nedostal, ale přesto vybojoval dvě finále v řadě, to druhé úspěšně dotáhl k titulu (ve finále porazil tehdy velmi silnou Slavii). A pak následoval postupný pád, předkolo, o udržení, baráž a sestup…Oslavy se postupně chýlí ke konci, stadion opouštím, abych našel svého otce, který mě odvezl zpět domů.

video z prvotní oslavy postupu po třetí třetině

Neboť mi všechny fotky z počítače vyšly jako rozmazané, tak tímto za zapůjčené fotografie velmi děkuji Dukle.

(foto: Tomáš Buksa/hcdukla.cz)